Proč se vracíme k věcem, které už jsme jednou vyhodili?

Ilustrační fotografie stolní lampy. Foto: Kaboldy / Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0. Bez úprav; nejde o fotografii výstavy Retro Lamps.

Možná ji znáte.

Stála u babičky na nočním stolku. Nebo na pracovním stole vašeho táty.

Možná jste ji měli doma taky. Jen jste jí tehdy nevěnovali vůbec žádnou pozornost.

Byla to prostě lampa.

A dost možná skončila při některém z velkých rodinných úklidů v krabici s nápisem vyhodit.

O třicet let později stojí podobná lampa za sklem na výstavě československého designu.

A my před ní stojíme a říkáme: „Ty jo. Tu jsme měli doma.“

Věci, kterých jsme si přestali všímat

Na letošním Designbloku se objevuje výstava Retro lampy: Znovuobjevené příběhy československého designu 50. až 80. let.

Vrací se k lampám vyráběným v Československu především mezi 50. a 80. lety.

Ne k luxusním objektům určeným pro galerie. K obyčejným lampám.

Takovým, které stály v obývácích, dětských pokojích, kancelářích a na nočních stolcích tisíců domácností.

Byly tak běžné, až se staly skoro neviditelnými. A právě to je na nich dnes možná nejzajímavější.

Najednou totiž nehledíme jen na kus kovu, skla a kabel.

Vidíme pokoj. Člověka, který v něm seděl. Knihu, kterou pod tou lampou někdo četl. Stůl, na kterém stála. Dobu, do které patřila.

A někdy možná i člověka, který už u toho stolu dávno nesedí.

Paměť má ráda věci

Čich je v tomhle přeborník.

Stačí vůně určitého mýdla, polévky nebo staré skříně a během sekundy jsme někde, kde jsme nebyli třicet let. Ale předměty to umějí taky.

Psychologové už dlouho zkoumají nostalgii a ukazuje se, že není jen sentimentálním povzdechem po „starých dobrých časech“.

Nostalgické vzpomínky nám mohou pomáhat udržovat pocit kontinuity mezi tím, kým jsme byli, kým jsme a odkud pocházíme.

Často jsou navíc překvapivě společenské. Když vzpomínáme na minulost, málokdy jsme v ní sami.

Je tam babička. Rodiče. Sourozenci. Kamarádi. Školní jídelna. První byt. Chata. Nedělní oběd.

Možná proto někdy nechceme starou věc zpátky kvůli té věci samotné.

Chceme zpátky pocit, který je v ní schovaný.

A čím digitálnější jsme, tím víc chceme něco držet v ruce

Je na tom ještě jedna zvláštní věc. Nikdy jsme neměli tak snadný přístup skoro ke všemu.

Hudba? V telefonu. Fotografie? V telefonu. Knihy? V telefonu.

Jízdenka, mapa, banka, zprávy, recept, kalendář, noviny? Telefon.

A přesto se kolem nás znovu objevují věci, které jsme už skoro prohlásili za mrtvé.

Vinylové desky. Analogové fotoaparáty. Tištěné časopisy. Polaroidy. Pohlednice. Starý nábytek. Bleší trhy. Samolepky. Odznáčky. Razítka.

Historický fotoaparát Flexaret VII. Foto: Lubomír Čevela / Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0. Bez úprav; ilustrační fotografie.

Možná to není náhoda.

Digitální svět je neuvěřitelně praktický. Ale digitální fotografie nemá ohnutý roh. Playlist neškrábne. PDF po babičce nevoní po její skříni.

A soubor uložený někde v cloudu se jen těžko stane tím předmětem, který po dvaceti letech vytáhnete z krabice a řeknete: „Ježiš. Pamatuješ?“

Nechceme minulost. Chceme něco z ní.

Tady ale začíná být retro trochu nebezpečné. Protože je velmi snadné udělat z minulosti kostým.

Přidat oranžovou, hnědou, staré písmo, umakart a říct: retro.

Jenže minulost nebyla automaticky lepší jen proto, že už je pryč.

A nostalgie má jednu velmi lidskou vlastnost: Pamatuje si selektivně. Některé věci uhladí. Jiné úplně vynechá.

Proto možná není nejzajímavější otázka: Jak se vrátit zpátky?

Ale: Co z minulosti stojí za to vzít s sebou dál?

Řemeslo? Věci, které vydržely? Opravování místo vyhazování? Rodinné recepty? Oběd bez telefonu na stole? Fotografii, kterou jsme si vytiskli? Pozdrav sousedovi? Neděli u babičky?

Možná právě proto nás dnes staré předměty tolik přitahují.

Neříkají nám nutně: „Dřív bylo lépe.“

Spíš se ptají: „Nezapomněli jste cestou něco důležitého?“

Lampa, která zase svítí

A tím se vracíme k té lampě.

Kdysi to byla obyčejná věc. Potom byla stará. Pak zastaralá. Možná trochu trapná.

A dnes se na ni díváme znovu.

Ne proto, že bychom chtěli bydlet jako v roce 1974.

Ale protože najednou vidíme její tvar. Materiál. Nápad. Člověka, který ji navrhl. A možná i kus vlastního života.

Proto stojí za to zajít se během Designbloku na Retro Lamps podívat. Nejen kvůli lampám.

Zkuste si všimnout, jestli mezi nimi není nějaká, kterou poznáte. A pokud ano, komu byste o ní jako první napsali?

Možná právě tam začíná rozdíl mezi starou věcí a vzpomínkou.

🧡 A teď nás zajímá vaše

Kterou věc z českého nebo slovenského dětství byste si dnes vzali zpátky?

Lampu po babičce? Starý hrnek? Kazetový přehrávač? Židli? Obal od něčeho, co už neexistuje?

Pošlete nám ji. Možná z vašich vzpomínek vznikne další příběh v NOVINÁCH.

Spolu u stolu.
— SMAŽÁK

PŘISEDNI SI KE SMAŽÁK SOCIETY →

Malý tip od SMAŽÁKU

Retro lampy: Znovuobjevené příběhy československého designu 50. až 80. let
Uměleckoprůmyslové museum v Praze · 17. listopadu 2, Praha 1
Výstava: 7. října–17. listopadu 2026
Designblok: 7.–11. října 2026

Až tam budete, nevšímejte si jen toho, co je „hezké“. Hledejte věc, která ve vás něco odemkne.

PRAKTICKÉ INFORMACE O VÝSTAVĚ →
DALŠÍ TIPY V KAM JÍT →

Zdroje a poznámka redakce

Program a termíny: Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Designblok 2026, kontrolováno 6. října 2026. Před návštěvou ověřte aktuální informace u pořadatele.

Výzkum nostalgie a pocitu kontinuity: Sedikides a kol., Nostalgia fosters self-continuity: Uncovering the mechanism (social connectedness) and consequence (eudaimonic well-being), Emotion, 2016. Jde o výzkum psychologických souvislostí, nikoli o příslib zdravotního účinku starých předmětů. Úvahy o digitálním světě jsou autorským pohledem SMAŽÁKU.

Fotografie jsou ilustrační, nikoli z výstavy. Výstavu zatím osobně nenavštívila redakce SMAŽÁKU.